Rozhovor: psí výcvik srdcem i rozumem – zakladatelka Loype Karolína Cipro o své cestě

Svoji první fenku bostonského teriéra jménem Bessi dostala Kája ve 12 letech, společně se začaly věnovat agility a netrvalo dlouho, než následovaly další člověko-psí aktivity. Ještě během gymnaziálních let úspěšně složily canisterapeutické zkoušky, což pak využily jako dobrovolnická dvojka v místním domově důchodců a následně ve Fakultní nemocnici v Motole. Na zkušenosti z lékařského prostředí se Kája rozhodla navázat studiem medicíny, ovšem na částečný úvazek zůstala v Motolské nemocnici jako koordinátor dobrovolníků se zvířaty, a tak se měla možnost podílet i na směrnicích oddělení s ohledem na hygienické podmínky a zejména pak výcvik psů, z nichž se následně inspirovaly i další nemocnice. Dnes se společně se svým manželem (a třemi ohaři) zaměřuje na osvětu mezi pejskaři, motivuje lidi k běhání se psem a prostřednictvím webu Loype podporuje aktivní životní styl propojený se čtyřnohými společníky. Jak budování značky začalo?

Narodila ses do pejskařské rodiny?

Nene, doma jsme psy neměli, vlastně ani další zvířata. Ale postupně jsem si prosadila želvu, králíka a pak i psa. Ve svých dvanácti letech jsem dostala fenku boston teriéra Bessinku. S tou jsem začala dělat agility a pak kde co. Přežila se mnou náročné období dospívání. To byla vzteklá teriérka, která mě naučila základy přístupu ke psům.

Jak ses od agility dostala ke canisterapii?

Já jsem byla takový sběratel zkoušek. S Bessi jsem zkoušela všechno možné a jednoho dne jsme složili i canisterapeutické zkoušky. Vedle gymnázia jsme měli domov důchodců, a tak jsem se rozhodla, že tam zkusím domluvit návštěvy. To bylo moc fajn. Ona byla moc veselý pes. Byla ráda středem pozornosti. Jenže mě návštěvy seniorů moc nesedly. Bylo mi jich líto. Táta mi pak mezitím domluvil návstěvu v Motolské nemocnici. Tam funguje dobrovolnické centrum s koordinátorem, který se o dobrovolníky stará. Že bychom mohli začít chodit na dětskou onkologii, kde on pracuje. To mi bylo sedmnáct.

Chodil tehdy někdo se psem do nemocnice?

Měla jsem štěstí, že se za mě tehdy v nemocnici zaručil táta, jako doktor z oddělení a měla jsem velkou podporu psycholožky z dětské onkologie. Vlastně se tehdy v Motole sešli skvělí lidé, kteří měli chuť udělat něco nového. Začali jsme pořádat psí dny pro děti, přednášeli jsme o tom na lékařských a sesterských konferencích. Díky tomu jsem se rozhodla jít po gymnáziu na medicínu. Při studiu medicíny jsem na částečný úvazek pracovala jako koordinátor dobrovolníků se zvířaty. Bylo fajn mít možnost řešit směrnice a podílet se na hygienických podmínkách a současně zkouškách nebo přípravě psů. Postupně se pak od nás inspirovaly další nemocnice. 

Jak šlo skloubit studium, výcvik vlastních psů a práce v dobrovolnickém centrum?

Tou dobou jsem se hodně věnovala agility. V Čechách se začínalo cvičit pozitivně - takže jsem objížděla semináře a snažila se předávat tehdejší novinky jako klikr trénink svým kurzistům. Zase jsem měla štěstí, že jsem mohla trénovat s Martinou Magnoli Klimešovou a asistovat jí. To, co jsem se naučila, jsem spolu s přibývajícími znalostmi ze školy dávala do canisterapie a dobrovolníkům. Rozhodně jsem se nenudila, ale tak hrozné to zase nebylo. Všechno do sebe zapadalo. Navíc psy jsme měli společně se Šimonem, který závodil v canicrossu a v bikejoringu. Takže vyžití měli naši chlupáči vždycky dost.

Taky se věnuješ canicrossu?

Dříve jsem se psem běhala víc. Teď s sebou beru psa hlavně na volno. Ale běhání mám moc ráda. Hlavně po horách a na delší trasy, na sprinty mě moc neužije. Obecně si myslím, že pohyb se psem je fajn. Když jde člověk ven sám, je to takové divné. Se psem to je normálnější. 

Zmínila jsi Šimona, ten stojí za projektem Běhejsepsem.cz. Jaké to je pracovat společně na pejskařských projektech?

Ano, se Šimonem jsme manželé a také spolu pracujeme. On má na starosti projekt Běhejsepsem.cz, protože je víc sporťák a mně zase vyhovuje pestrost na Loype. Tam jsme zaměřeni jak na výcvik, tak obecně řešíme rozumný přístup ke psům. Doma máme tři psy a dvě děti. Co se nestihne vyřešit v práci, tak můžeme probrat doma. Asi to nejde úplně oddělit. Naštěstí nás oba práce baví, a tak to ničemu nevadí.

Jak se vyvíjí přístup ke psům? Přeci jen se v tom pohybuješ už dlouho.

Mám velkou radost, že posun je velký. Když jsem měla prvního psa, bylo normální psa učit chůzi na vodítku škubáním. Stejně tak kvalita vybavení pro psy je úplně někde jinde. S tím se pojí i vývoj výživy a různých výživových doplňků. Když jsme před deseti lety řešili rehabilitaci psa po zranění s fyzioterapeutem, byli jsme považováni za blázny. Teď to začíná být stadardní postup. Moc mě těší, že prostřednictvím Loype se můžu na osvětě podílet. Ať už to je podcastem a rozhovory se zajímavými hosty, anebo díky článkům a videím.