Co je to obedience?

Obedience neboli poslušnost je další člověko-psí disciplína. Můžete ji dělat vrcholově, jezdit na závody a zkoušky, ale můžete si cvičit jen tak na cvičáku a doma, pozorovat, jak se váš pes umí koncentrovat a poslouchat ušima.

Na obedience nás nejvíc baví pozorovat, jak se i ten nejaktivnější pes dokáže soustředit. Pozorovat, jak přemýšlí nad daným úkolem, jak se učí opravdu poslouchat, co říkáte za slova a plní povely. Baví nás vidět jeho pokroky a oslavovat je společně s ním. Radost ze spolupráce je v obedience totiž to hlavní. Oficiální definice říká, že je kladen důraz na vytvoření dobrého vztahu se psem a že vztah psovoda a psa by měl utvářet dobrý celkový dojem. Tak jsme vám společně s naší ambasadorkou Kristýnou Másilkovou sepsali základní info o téhle super disciplíně.

Poslušnost vám nezajistí poslušného psa

Spoustu principů z OB samozřejmě využijete i doma nebo venku, ale neznamená to, že půjdete jednou týdně „na cvičák“ a váš pes automaticky přijde na zavolání. Zní to jako jasná věc, ale to byste se divili, kolik majitelů je v úžasu, že je jejich pes neposlouchá i přesto, že na poslušnost chodí. Ta poslušnost v běžném životě je zaprvé něco trochu jiného a za druhé se v ní odráží vztah s vaším psem a vaše důslednost. 

Teď bude řeč hlavně o té poslušnosti ve smyslu disciplíny s názvem obedience.

Hlavní principy obedience

Pes musí primárně pracovat hlavou a poslouchat ušima, co to znamená? Znamená to, že se na psa nemusíte ani dívat, ani nic ukazovat a on čeká na váš povel, jedno slovo, které mu řekne, co má udělat – oběhnout kužel, přeskočit překážku, dojít pro aport. Pes tedy opravdu poslouchá a neumí povely pouze situačně. 

• Povel situační – to je například to, když otevřete dveře od kufru auta, řeknete třeba “ven” a pes automaticky vyskočí. Jůů to je šikulka, jak se to naučil, říkáte si. Ano, naučil, ale neumí to “na povel”. Kdybyste mu “ven” řekli kdykoliv jindy a jinde, nebude tušit, co má dělat. Má své chování spojené s konkrétní situací.
• Povel – tady už pes slovo zná a přesně ví, co má dělat. Tady byste například při výstupu z auta řekli psovi “můžeš” a on bude vědět, že může vystoupit. Čeká na váš povel. Kdybyste mu řekli “lehni”, tak si lehne. Povel tedy nesouvisí se situací.

Neříkáme, že situační povely jsou špatně, naopak, někdy se velmi hodí. Ovšem nejsou to povely v obedience slova smyslu, chápeme se, že jo? 

Bourat stereotyp

Ptáte se ale jak se to ten pes naučí? Slyšet to jedno konkrétní slovo a spojit si ho s daným chováním? Obecně se to učí vlastně úplně naopak. Tedy skrze stereotyp. Například před psa postavíte kužel, zpočátku ho na kužel navádíte skrz pamlsek, pes se kužel naučí obíhat, přidáte k tomu slovní povel a pes, když před něj dáte kužel, řeknete povel, ví, že ho má oběhnout. No a pak mu stereotyp začnete naušovat. Tedy před psa dáte kužel, ale řeknete jiný povel nebo dáte vedle sebe kužel a aport a pes musí čekat, co mu řeknete, protože jedině za splnění povelu dostane odměnu. Zní to lehce, co? Tohle je záležitost klidně i několik let, při šikovném psovi, psovodovi a intenzivním tréninku třeba pár měsíců.

Z čeho se obedience skládá? 

To aby v tom byl pořádek, obedience má několik základních kategorií cviků:

• Vysílací cviky – psa vysíláte směrem od sebe buďto do vyznačeného čtverce, nebo okolo kuželu, ve vyšších třídách pak k nějaké metě a v neposlední řadě kamsi do neznáma (rovně od sebe).
• Odkládací cviky – neboli odkládačky, kde psa necháte na místě (například za chůze mu řeknete sedni, on sedne) a vy jdete dál.
• Aport – pes musí držet nebo donést speciální obedience činku.
• Skok – pes přeskakuje překážku, která není vyšší než kohoutková výška psa.
• Polohy – sedni, lehni, stůj – člověk stojí před psem, ve vyšších třídách až 15 metrů daleko, pes musí zůstat na místě a provést ukázané polohy (toto je jediná výjimka, kde psovi můžete i ukazovat, na velkou vzdálenost venku by vás totiž nemusel slyšet).
• Přivolání – pes přibíhá ke svému člověkovi, ve vyšších třídách musí cestou zaujmout různé pozice (stůj, lehni).
• Čmuchání – pes musí mezi identickými dřevěnými špalíčky najít to, které předtím krátce držel jeho člověk.
• Chůze u nohy – pes musí svého člověka následovat bez vodítka u nohy v různých tempech, ve vyšších třídách se i couvá.
• Skupinové odložení – několik psů sedí nebo leží v rozmezí 3 metry od sebe, ve vyšších třídách jsou člověci schovaní.

Celá zkouška trvá asi 10–15 minut, pes se při ní nesmí odměňovat, na “place” jsou s vámi další lidi (rozhodčí, steward, pomocníci). Ale pozor! Nejedná se o předem nacvičenou sestavu, pořadí a průběh cviků určuje rozhodčí.

Jak vypadají tréninky

Při obedience se, jak už jsme psali, cvičí radostně, většinou pozitivními metodami a velmi často se při učení nových cviků využívá klikr. 

Vše se učíte krůček po krůčku, někdy ukážete psovi, jak má vypadat výsledek a pak pilujete, někdy začnete nácvikem skrze pomůcky jako jsou třeba targety, jindy se vám hodí znalost shapingu. Jako u všech dalších disciplín, každý pes má jiné tempo, takže se nesrovnávejte s ostatními a cvičení si naopak užívejte a radujte se z vašich vlastních pokroků. 

Jak často se trénuje? Jednou týdně to moc nestačí, ale stačí pár minut denně a uvidíte rozdíly. Ovšem zase nemusíte cvičit každý den, nebojte. Nám se domácí trénink osvědčil jako další možnost unavení psa, když se nám nechce na procházku. 

Člověk jako hlavní kazič

Pokud už jste si jakoukoliv psí disciplínu zkoušeli, tak víte, že pes se vše vlastně naučí celkem rychle, ale jsme to my lidi, kdo to často kazí, překombinovává nebo se tím zbytečně stresuje. No a poslušnost není výjimkou, takže taky na sobě musíte makat a trénovat, aby se vám cvičilo jedna báseň.

Musíme jít na zkoušku?

A případně kdy? Na zkoušku můžete, až bude pes připravený a bude mu alespoň 10 měsíců. Někdo po roce tréninku, někdo po dvou, někdo po pár měsících. Je ovšem zbytečné jít na zkoušku nepřipraven, vaším úkolem je zajistit, aby byl pes úspěšný, a pokud se vám něco hodně nepovede, můžete si psa odradit do budoucna. Takže dejte na pocit a ideálně na vašeho trenéra.

A teď k těm zkouškám. Zkoušky jsou 4:

• OBZ – ta podléhá zkušebnímu řádu ČR a je nejlehčí.
• OB1, OB2, OB3 – ty už jsou čím dál obtížnější a podléhají mezinárodnímu zkušebnímu řádu. Nejtěžší je OB3, ve které se soutěží na mistrovstvích.

A nebo taky nikam nemusíte, můžete chodit na cvičák, trénovat doma a být spokojení, že máte se psem další společnou aktivitu.

Kristýna Másilková vám poví víc

Kristýna je jednou ze zakladatelek českého klubu obedience, v současné době trénuje a dělá rozhodčí. No a zároveň je i naší ambasadorkou právě pro tuhle aktivitu. Pomáhala nám s vývojem nových produktů a taky byla v našem podcastu, kde nás do obedience krásně uvedla, takže si ji můžete poslechnout tady, je to podcast číslo 13. 

Tak jdeme cvičit?